Krabička se zákusky schovaná v mrazáku za sáčky s mraženým hráškem a špenátem.

Jeníček a Mařenka objevili perníkovou chaloupku. Já mrazák

Znáte ty dny, kdy se vám lepí smůla na paty, energie je na bodu mrazu a jedinou schůdnou obranou proti okolnímu světu je kapitulace u nejbližší cukrárny? Přesně v takovém stavu jsem stála před výlohou, kde na mě mrkaly věnečky, řezy a další sladké hříchy. V tu chvíli šla veškerá předsevzetí stranou – dovnitř jsem prostě vběhla, ukázala prstem na všechno, co mě praštilo do očí, a než jsem se nadála, odcházela jsem s plnou krabicí dobrot. Sotva jsem ale strčila klíč do zámku domovních dveří, ozval se ten nejprotivnější spolubydlící na světě – hlas mého svědomí. „A co tvoje předsevzetí žít zdravě a zhubnout? Proč jsi všem slibovala, že tentokrát to nevzdáš – vzpamatuj se!“

Když se ozve svědomí

Naráz se na krabici se zákusky koukám úplně jinak: Ještě před pěti minutami to byla zasloužená odměna, teď v ní moje vnitřní auditorka vidí hned několik usvědčujících důkazů morálního úpadku. Mít doma krabici plnou laskonek a tvářit se, že neexistují? Nemožné.

Nabídnout je rodině? To mě napadlo jako první. Jenže pak by na zítřek zbyly sotva drobky. A dělat mučednici, co se obětuje pro ostatní, se mi upřímně nechtělo. Zákusky jsem kupovala pro sebe.

Na scénu přichází mrazák

Řešení nakonec přišlo z nečekaného směru. Chladného a mrazivého. Některé kousky se přece dají zachránit před zkázou v tajné arktické skrýši.

Vybrala jsem ty odolnější, naskládala je do krabičky a strčila dozadu za pytlík hrášku a balení špenátu. Dokonalé maskování. Kdo by se dobrovolně probíral mraženou zeleninou, že? Zbytek jsem velkoryse hodila napospas rodině a vnitřně si zatleskala za strategické myšlení.

O své tajné základně jsem samozřejmě mlčela. Každé otevření mrazáku se ale proměnilo ve špionážní operaci. Hrášek, špenát, krabička. Všechno na svém místě. Moje zásoba žila vlastním životem.

Radost na pokračování

Když přišla krize, vytáhla jsem jeden kousek, nechala ho v lednici povolit a s kávou si užila svou chvilku klidu. Časem jsem si tenhle systém tak oblíbila, že jsem občas vytáhla rovnou dva. Vždyť to vlastně dělám zodpovědně – ujídám to po troškách!

Až do dne, kdy jsem sáhla dozadu a prsty narazily na holou stěnu mrazáku. Zůstal jen hrášek, špenát a naprosté prázdno. Kdo mi to tady kompletně vyraboval?!

Nikdo. Já sama. Najednou mi to celé došlo: každodenní „jeden kousek ke kafíčku“ nebyl žádný projev sebekázně, jen elegantní alibi, jak oklamat samu sebe. A to bylo na celé věci to nejhorší – moc dobře jsem to věděla, ale pohádka o tom, jak mám věci pevně v rukou, se poslouchala prostě moc dobře.

A morální ponaučení na závěr

Před okolím sice dělám ramena a hrdě odmítám dezerty, zatímco v mrazáku vedu tajnou gerilovou válku se svými vlastními předsevzetími. Nikdo nic netuší. Teprve nad prázdnou krabicí mi ale došlo to podstatné: zákusky jsem celou dobu neschovávala před rodinou. Schovávala jsem je sama před sebou. Abych si mohla dál uchovávat iluzi čistého svědomí.

Partnerská prezentace

Pokud vám při čtení také začaly běhat hlavou zákusky ke kávě, můžete si vybrat třeba z nabídky Domácích dezertů. Najdete tam například laskonky, medovníkové řezy, makovec nebo tartaletky. Také Amiris nabízí sladké potěšení v podobě makronek, větrníků, profiterolek, tartaletek a malých dortíků. Ať už si chcete udělat vlastní malou zásobu, nebo pohostit rodinu a návštěvu, inspiraci najdete u obou partnerů.

Napište svůj verdikt
Odebírat
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů

Related Posts

0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x